Národní socialismus

16. července 2007 v 17:04 | Paul Derp |  NSDAP
Hospodářská krize ve 30. letech vedla k velmi vysoké nezaměstnanosti, kdy v roce 1932 téměř polovina práceschopného obyvatelstva v Německu neměla zaměstnání. Masová nezaměstnanost psychologicky i materiálně ničila rodiny, politické strany, odbory, hluboce zasáhla ekonomický a kulturní život, myšlení a chování jednotlivců a celých skupin obyvatelstva. Do popředí se tak snadno dostaly extrémní síly, které nabízely snadné řešení ekonomické krize.
Krize prospěla nejvíce Národně socialistické straně, která vznikla těsně po první světové válce v roce 1919. 24. února 1920 strana přijala název Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP, Nationalsozialistische Deutsche Arbeiter Partei). Na počátku jejími členy byli váleční veteráni, nezaměstnaní a část dělnictva.
10. července 1921 se do čela NSDAP postavil Adolf Hitler. Hitler nikdy nebyl velkým teoretikem nebo filozofem. Především byl praktikem politického boje a později výkonu moci, vůdcem hnutí, jehož ideologii tvořila směs obskurních dogmat. Hitler si předsevzal rozšířit působnost mladé strany nejprve na Bavorsko a posléze na celou Říši.
Ideovým základem NSDAP byl nacionalismus, který se soustředil především na výpady proti podmínkám Versailleské smlouvy, a jeho podstatou byl antisemitismus a antimarxismus. Hitler v tomto prvním období politické dráhy využíval "Protokolů siónských mudrců", což byl padělek vytvořený na objednávku carské policie v roce 1903, ze kterého čerpal extrémní antisemitismus 20. let. Marxismus Hitler považoval za součást spiknutí židovstva (termín "židobolševismus").
Sociální program NSDAP byl nejasný a zmatený stejně jako programové vize Adolfa Hitlera. Jeho projevy se zaměřovaly na emotivní účinek a nikoliv na logiku a racionalitu. Apeloval na city a vášně. Účinnost těchto projevů byla zesílena celkovou politickou a zejména ekonomickou situací Německa počátkem 20. let 20. století. Ostré útoky na skutečné a domnělé viníky této situace vytvářely prostředí pro růst extrémního nacionálního hnutí. Přesto až do druhé poloviny 20. let NSDAP zůstávala pouze jedním z extrémních hnutí v Německu.
Z programu NSDAP ze 24. února 1920 vyplývalo, že strana staví na principech nového, specificky antisemitského rasismu. NSDAP doufala, že odmítnutí mírových smluv, zejména Versailleské, povede ke vzniku nacionalistické reakce u širokých vrstev německé společnosti, zejména malé a střední buržoazie. NSDAP proto hlásala vizi Velkého Německa, jemuž budou navráceny jeho kolonie a pomocí dalších územních nároků se stane znovu světovou velmocí.
Tato expanze byla především spojena s rasistickou definicí německého národa. Židé měli být prohlášeni za rasu cizí německé krvi. Měli být zbaveni německého občanství a tím pozbýt také politických a občanských práv.
Adolf Hitler svým nejasným programem a populistickými hesly typu "společná užitečnost má přednost před individuální" hledal souhlas širokých vrstev německého obyvatelstva s nacistickou ideologií a násilnými metodami NSDAP. Jen tak mohl zaútočit proti výmarské demokracii.
První fáze vzestupu NSDAP nastala bezprostředně po sjednání Versailleského míru, zejména po obsazení Porúří v lednu 1923. Prudká nacionalistická reakce na politiku vítězných mocností byla pro NSDAP úrodnou půdou. Kolem malé strany se semkly váleční veteráni, které přitahovala zejména polovojenská struktura strany s cílem rozvrátit výmarskou republiku.
Mezi Hitlerovými spolupracovníky již tehdy vynikl bývalý kapitán letectva Hermann Göring. Velmi významným stranickým činitelem byl generál Ludendorff, vyznavač rasismu a pohanského mysticismu, později teoretik totální války.
Nepřátelský postoj Bavorska vůči Říši a především vůči tomu, co výmarská republika představovala, se plně projevil v pokusu o státní převrat z 8. na 9. listopadu 1923. Pokus o převrat byl potlačen a NSDAP byla zakázána. Proces s Hitlerem a dalšími lidmi zodpovědnými za pokus o převrat skončil v březnu 1924. Ludendorff byl díky své pověsti osvobozen a Adolf Hitler byl 1. dubna 1924 odsouzen k pěti letům vězení v Landsbergu. Svému spoluvězni Rudolfu Hessovi zde nadiktoval své jediné dílo "Mein Kampf" (Můj boj), v němž shrnul své názory a představy. 20. prosince 1924 byl Hitler z vězení propuštěn. Kniha "Mein Kampf" byla tiskem vydána na rozhraní let 1925 a 1926.
Strana v ilegalitě úspěšně přežila a ve volbách do Říšského sněmu (Reichstag) 7. prosince 1924, kdy se prezentovala jako Národně socialistické hnutí za svobodu, získala 3 procenta hlasů. V roce 1928 získala jen 2,6 procenta hlasů, ale v roce 1930 již 18,3 procent hlasů.
NSDAP se soustředila především na získání podpory velké buržoazie, která u této politické síly rozpoznala schopnost přeměnit v konkrétní kroky slovní vystupování tradiční pravice proti demokratickým silám. NSDAP získávala také malou a střední buržoazii nepřátelskou vůči demokratické republice.
Prohlubování ekonomické krize vedlo k rozpadu společenské struktury a k rozkladu politického systému výmarské republiky. Proto v letech krize rostly agitační formy sociálního protestu, které rozbily tradiční třídní solidaritu. Odbory nebyly schopny převzít funkci prostředníka mezi kontrastními zájmy buržoazie a nezaměstnaných dělníků. Prakticky nefunkční společenský systém nemohl napravit následky krize a umožnil tak nástup sil, které směřovaly k rozbití demokratické republiky.
Jednotky úderných oddílů SA (Sturm-Abteilungen) nenesly svůj název od začátku. 3. srpna 1921 Hitler vydal výzvu k založení tělocvičného a sportovního oddílu, který by jako beranidlo hnutí měl chránit osvětovou práci NSDAP. Činnost SA se realizovala v ochraně sálů při veřejných schůzích NSDAP. Příslušníky SA byli propuštění vojáci z armády nebo z dobrovolných sborů (Freikorps) a také mladíci, kteří měli rádi nepokoje a nenáviděli komunisty.
Polovojenské formace Národně socialistické strany SA pod vedením Ernsta Röhma do ulic přinesly metodu přímé akce a terorismu proti všem politickým protivníkům. V této strachem prosycené atmosféře bylo moudré ustavit tělesnou stráž. Ernst Röhm vytvořil vůdcovu ochranku Stosstrupp Adolf Hitler (úderný oddíl), který byl součástí SA.
4. listopadu 1921 jednotka SA poprvé zasáhla poté, co se Hitler dověděl o připravované provokaci rudých. Tehdy svým mužům řekl: "Dnes budete muset poprvé naostro zachovat věrnost hnutí. Žádný z nás neopustí sál, ledaže by nás odtud vynesli mrtvé. Kdo zbaběle uhne, tomu osobně strhnu pásku z rukávu a vezmu mu odznak". Několik dní po srážce, v níž jednotka SA splnila svůj úkol, Hitler hovořil o "křtu ohněm".
Národní opozice našla své vyjádření v Harzburské frontě z 11. října 1931 a oslovila jak tradiční historickou pravici tak novou pravici, které se spojily a staly se totalitní alternativou výmarského systému.
Tradiční pravici představovala Německá národní fronta, jíž předsedal průmyslník a vlastník masových komunikačních prostředků Alfred Hugenberg. Tyto prostředky Hugenberg využil pro manipulaci a ovlivňování veřejného mínění proti demokratické republice. Novou pravici představovala Národně socialistická strana a dále mocné bojové seskupení Stahlheim, jehož čestným velitelem byl prezident republiky Hindenburg. K nové pravici se připojila také řada významných vojenských a finančních představitelů, jako byl bývalý prezident říšské banky Hjalmar Schacht.
NSDAP vznikla jako politická strana malé a střední buržoazie řemeslníků a obchodníků. Německá národní strana hájila zájmy latifundistů z východních území Německa a značného množství úředníků a obchodníků z velkých městských aglomerací.
Všem těmto vrstvám NSDAP nabídla svou schopnost integrovat jejich někdy zcela rozporné zájmy. NSDAP vedla například prudkou kampaň proti Versailleské smlouvě a prosazovala antisemitismus. Lživá hesla NSDAP proti Židům jako příčině hospodářské krize v Německu odhalila smysl a míru nových hodnot, jejichž nositelem byla hitlerovská strana s tichým souhlasem ostatních sil "národní opozice".
31. července 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů, které pocházely z větší části z rozpadlé Německé národní strany, z Lidové strany a z liberální Demokratické strany. NSDAP vyrostla díky rozpadu tradičních pravicových stran, mezi nimiž byla jedinou výjimkou katolická strana "Zentrum".
V předčasných volbách 6. listopadu 1932 získala NSDAP 33,1 % hlasů a měla relativní většinové zastoupení s velkým předstihem před ostatními stranami. Průmyslníci a latifundisté za této situace vyzvali ve své petici z 19. listopadu 1932 prezidenta Hindenburga, aby Hitlera jmenoval říšským kancléřem. Hindenburg jmenoval do čela kabinetu Schleichera, ale velké průmyslové a finanční skupiny svoji podporu tomuto kabinetu nevyslovily. Proto 30. ledna 1933 prezident Hindenburg jmenoval říšským kancléřem Adolfa Hitlera.
Adolf Hitler sestavil vládu široké koalice starých sil "národní opozice". Nacisté měli v této vládě menšinu, protože Hitler dával přednost nacionálním konzervativcům, aby zdůraznil svou politiku aliance veškeré pravice. Vicekancléřem se stal Franz von Papen, ministrem hospodářství Hugenberg, ministrem zahraničí Konstantin von Neurath. Tito lidé měli být garancí postupu nové vlády směrem ke konzervatismu. Velení říšské armády (reischwehr) Hitler svěřil generálu von Blombergovi.
Volby vypsané na 5. března 1933 proběhly pod nátlakem teroristické kampaně. 27. února 1933 nacisté zapálily Reichstag (budovu Říšského sněmu), což již 28. února 1933 poskytlo vhodnou záminku pro vydání prvního prezidentského dekretu, který se hluboce dotýkal občanských a politických práv a zaváděl trest smrti pro řadu zločinů proti bezpečnosti státu. Dekret přenesl řadu pravomocí ze zákonodárné na výkonnou, čímž došlo k zásadním změnám politického systému Německa.
5. března 1933 proběhly volby do Říšského sněmu, v nichž NSDAP získala 43,9 % hlasů a nacionalističtí spojenci NSDAP 8 % hlasů. Na prvním zasedání Říšského sněmu bylo vyloučeno všech 81 řádně zvolených komunistických poslanců.
Inaugurace Říšského sněmu proběhla 21. března 1933, v tzv. Postupimský den (Postupim, něm. Potsdam ), aby se zdůraznila vůle pro pokračování pruské vojenské tradice. 24. března 1933 Říšský sněm odhlasoval předání plných mocí říšskému kancléři. Proti hlasovali pouze sociálně demokratičtí poslanci. V praxi to znamenalo, že se Říšský sněm zbavil možnosti ovládat exekutivu. Tímto způsobem, aniž bylo nutné rušit ústavu výmarské republiky, si nacistická vláda přisvojila neomezené právo upravovat ústavní normy. Vláda se zbavila všech zákonných omezení a mohla vydávat zákony, měnit politický systém a odvolávat ústavní záruky.
Starý správní a výkonný systém byl postupně nahrazen systémem novým, který byl založen na monopolu nacistické strany. Veškerá moc byla soustředěna do rukou Vůdce a byla prováděna odshora dolů (Führerprinzip).
Základním prvkem nového režimu bylo odstranění politických stran, které se buď rozpustily samy nebo byly zlikvidovány. Nový politický systém byl elitářský a nebyl založen na konsensu, ale na hierarchii.
V březnu 1933 byly postaveny první koncentrační tábory, kam NSDAP odstraňovala své politické a rasové protivníky. Do těchto táborů se dostaly desetitisíce stranických funkcionářů, odpůrců režimu a intelektuálů.
14. 7. 1933 byl vydán zákon, který zakazoval vytváření politických stran a prohlásil za jedinou povolenou stranu NSDAP. Spolu se zákonem ze 7. 4. 1933, který definoval normy k očistě veřejné správy od osob "neárijského původu", přispěl k převzetí všech výkonných a správních funkcí ve státě.
Byl také ustanoven monopol na šíření informací převzetím veškerého tisku, rozhlasu a kultury. Tím byla zajištěna dokonalá kontrola nad veřejným míněním. Byla zkrácena pracovní doba, což umožnilo pracujícím přístup ke kultuře, sportu a turistice. NSDAP ve všech těchto oblastech masově působila na všechny věkové skupiny se zvláštním důrazem na mládež.
NSDAP byla masovou politickou stranou s přísnou hierarchií a rozdělením moci. Využívala ideologické integrace všech občanů a militarizované mystiky.
Kromě svých aktivních členů měla také řadu členů pasivních, protože Němec, který nebyl členem NSDAP, měl obtížnější pozici v pracovním i společenském životě.
NSDAP rozbila autonomii jednotlivých autonomních zemí, které tvořily federální strukturu Německa, ustanovenou ústavou z roku 1919. Veškerá moc spolkových zemí byla přenesena do centra. Nové státní uspořádání Německa vycházelo z principu uniformity. Vedení NSDAP dobře vědělo, že výmarská republika díky autonomii svých spolkových zemí podléhala tlakům proti centrální moci. Jednotlivé autonomní republiky v řadě případů zastávaly názory odlišné od centrální vlády. Příkladem bylo Prusko, které se v době výmarské republiky paradoxně stalo jednou z nejdemokratičtějších zemí.
Administrativní celky na jakékoliv úrovni, pokud nepopisovaly jen geografické oblasti, odpovídaly struktuře nacistické strany. Funkce gauleitera, stranického vedoucího a vedoucího státní správy, proto odpovídala splynutí politických a správních orgánů jednotlivých oblastí Německa.
Utváření správní a výkonné mocenské struktury soustředěné do rukou Vůdce vrcholilo v roce 1934. V první etapě došlo k vyřízení účtů mezi různými proudy uvnitř NSDAP, které směřovaly dokonce k vytvoření několika mocenských center.
30. června 1934 podle oficiální propagandy došlo k potlačení spiknutí SA ( Sturmabteilungen, úderné oddíly). Při střetnutí s policií a SS ( Schutz-Staffeln, ochranné oddíly) došlo ke střelbě, při níž zahynuli někteří významní činitelé NSDAP, jako byl Ernst Röhm, šéf SA a po jistou dobu blízký spolupracovník Adolfa Hitlera. Tzv. "nocí dlouhých nožů" (podle Otty Strassera "Bartolomějskou nocí") došlo ke konečnému vyrovnání účtů mezi různými složkami nacistického hnutí.
SA (Sturmabteilungen, úderné oddíly) tvořily od počátku významnou skupinu uvnitř NSDAP. Jejich postavení se upevnilo od okamžiku, kdy získaly masový charakter. SA jako elitní formace a současně militarizovaná masa bojovníků zajistily straně NSDAP v letech frontálního střetnutí zejména s dělnickými organizacemi kontrolu nad ulicemi. Byly skutečným vojskem a kromě násilných metod pouličního teroru se staly nositeli populistických hesel, která byla spíše rebelská než revoluční.
SA tvořily bojové křídlo nacistické strany. Jejich postavení se upevnilo po 30. lednu 1933 a svým charakterem odporovaly Versailleské smlouvě. Přitom bránily SS, aby se staly jedinou policií režimu, a současně se střetávaly s nepřátelstvím ze strany reichswehru, který po převzetí moci nacisty nepovažoval za nutné používat ozbrojenou moc nevojenského charakteru. Umírněný kurs z hlediska radikálů NSDAP a stabilizace režimu koncem roku 1933 vyvolaly požadavek "druhé revoluce".
Tyto protiklady vyvrcholily represí, kterou rozpoutaly oddíly SS s podporou reichswehru proti štábu SA Ernesta Röhma. Ten byl navíc příkladem rozporné osobnosti nacistického režimu. Jako homosexuál neodpovídal požadavkům kladeným na správného nacistu. "Bartolomějská noc" 30. června 1933 se stala pro Adolfa Hitlera a užší vedení nacistické strany příležitostí, jak se zbavit opozičních tendencí uvnitř NSDAP a jak zničit zárodky pravicové opozice z konzervativního prostředí.
Staří sympatizanti nacismu, jako byl bývalý kancléř von Schleicher a někteří představitelé reichswehru, příslušníci katolické a konzervativní opozice, kteří přestali podporovat nacismus, byli odstraněni současně s jádrem SA. NSDAP vyšla z této čistky pevnější ve své jednotě proti rozvratným tendencím. Nejsilnější pozici získal Heinrich Himmler jako říšský vůdce SS. NSDAP touto čistkou navíc získala důvěru reichswehru.
Tento projev krvavého násilí paradoxně rozšířil umírněnou podporu formujícího se nacistického režimu. Adolf Hitler se jevil jako mstitel a mírotvorce všem, kteří se obávali pustošení a rozvratu ze strany vládnoucího nacismu. Smrt prezidenta Hindenburga 2. srpna 1934 se stala příležitostí definitivně upevnit mocenskou strukturu nacistického režimu. Krátce před svou smrtí Hindenburg souhlasil se spojením funkce říšského kancléře a prezidenta. Tím se završila architektura moci, která potvrdila Hitlerovo vůdcovství nejen ve straně, ale také ve státní moci.
Führerprinzip (Vůdcovský princip) se proměnil z teoretického plánu v konkrétní hierarchický a autoritativní administrativní systém. Vůdce se stal nejen vrcholným představitelem politické moci, ale také výrazem vůle státu a německého národa, nejvyšším zdrojem práva. Tím byla potvrzena jeho diktatura nejen funkční, ale také osobní.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sekerník Sekerník | E-mail | Web | 19. ledna 2008 v 21:49 | Reagovat

www.ciernyfront.wbl.sk

2 Perun14 Perun14 | E-mail | 22. prosince 2008 v 11:38 | Reagovat

maš to velmi dobré .... ale máš tam jednu nesrovnalost .... nemůžeš přesně říct zda je či není Protokol siónských mudrců za falzifikát .... to neví nikdo jestli to je pravé nebo není....

3 petr petr | E-mail | 16. července 2009 v 18:33 | Reagovat

Ahoj,nemate nekdo informace /web/ o nemeckem umelem kamenu,ktery nemci za druhe sv. valky udajne pouzivali.

4 Georg Georg | E-mail | 2. prosince 2010 v 21:44 | Reagovat

Zdravím, má někdo nějaké info o rozdělení žup a NSDAP okrsků v III. Říši?

5 egrel egrel | 23. listopadu 2013 v 16:15 | Reagovat

Hloupé,zaujaté a navíc s faktickými chybami.

6 LarryInale LarryInale | E-mail | Web | 1. prosince 2017 v 2:03 | Reagovat

http://news-fakti.com/component/k2/itemlist/user/16588  где смотреть фильм фильм бесплатно   смотреть лучшие кино  http://mostbest.net/component/k2/itemlist/user/248824

7 Charlestit Charlestit | E-mail | Web | 10. července 2018 v 5:15 | Reagovat

http://medkol.cv.ua/component/k2/itemlist/user/535828  На телефон трейлер кино   новые кино смотреть онлайн  http://santetoujours.info/component/k2/itemlist/user/8694714

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama